Lubomír Harrer j.
Fotografii jsem vystudoval u významného českého grafika a fotografa Jiřího Škocha a praktické zkušenosti pak sbíral nejenom v ateliéru u fotografa Jiřího Stroemingera, ale především od svého otce, vědeckého fotografa, takže jsem současně i pokračovatel rodinné fotografické tradice sahající až do roku 1946.
Profesionální fotografii se věnuji od osmdesátéhopátého, kdy jsem začínal ještě na velkoformátové globice se vzduchovou uzávěrkou, fotografoval jsem na skleněné desky, planfilmy, svitkové filmy, kinofilmy, negativy i diapozitivy, černobíle i barevně, no a v roce 2007 jsem definitivně odložil své filmové fotoaparáty, složil svojí filmovou laboratoř a misky s vývojkami jsem vyměnil za grafický tablet s počítačem a filmový materiál za paměťové karty.
Svojí práci miluji a jsem vděčný své rodině za podporu, které se mi od ni dostává. Mám úžasnou a velkorysou ženu, dvě dcery na které mohu být hrdý a těším se ze široké rodiny jako funkčního celku, v dnešní době tak vzácného.
Dost času věnuji i bezplatnému neziskovému fotografování těch, co si nemohou profesionálního fotografa dovolit a přitom by jim hezká vzpomínková fotografie dokázala vnést do jejich života o něco více sluníčka.
*
Lubomír Harrer s.
Vyučil jsem se jako fotografický tovaryš v roce 1946 u svého mistra v Hradci Králové, kde jsem také prožil své dětství a část profesní historie. Po přestěhování do Prahy jsem začal působit jako vědecký fotograf a v době svého působení ve Státním výzkumném ústavu materiálu mi bylo uděleno za řadu uplatněných zlepšovacích návrhů a za inovativní přístup k vědecké fotografii i státní vyznamenání.
Svého syna jsem vždy učil, že dokud je přes negativ alespoň trošičku vidět, nebo je na něm alespoň trošičku něco vidět, vždy jde s jistou znalostí alchymie udělat dobrá fotka. Po školce a posléze i po škole za mnou často chodil do výzkumáku, koukal se jak co dělá a zkoušel si exponovat a vyvolávat své hokus pokusy.
Mým hlavním fotografickým zaměřením byla makrofotografie povrchů a prasklin kovů, výstupy z galvanovny nebo fotografování struktur různých materiálů. Zabýval jsem se ale i reprofotografií, reportážemi podnikových akcí, produktovou fotografií, zkrátka docela širokým spektrem našeho oboru.
O profesním směrování svého syna jsem v podstatě rozhodl za něj. Možná to byl trochu risk, protože jako malý k fotografování nikdy netíhl, ale naštěstí fotografování propadl od prvního dne nástupu do školy a jako můj nástupce svojí práci odvádí opravdu dobře. Jsem na něho hrdý.