top of page

Potkal jsem anděla v hospodě.

Je 11.12.2017, pondělí půl druhé ráno, a vyjíždím ze svého studia na 500 km dlouhou cestu do Karviné za jedenáctkou z FB, abychom spolu udělali fotoobraz na její téma. Auto mám nacpané vybavením mého studia a jsem plný takového zvláštního pocitu z očekávání, co mne v Karviné čeká a hlavně, abych v očích mé nové přítelkyně neselhal, protože mé vidění světa je už přeci jenom někde jinde, než jak jej vidí jedenáctileté dívky. No co. Jsem táta dvou úžasných dcer a celý život jsem obklopený převážně ženami, tak bych to měl přeci zvládnout, dodávám si odvahy a ukrajuji kilometr za kilometrem na noční dálnici.

No jo, ale ten obraz. Zatím vím jenom zadání. Obraz má být černobílý a vyjadřovat sílu rodinné soudržnosti. Super abstraktní téma, co se dá ztvárnit na tisíc a jeden způsob. Má v něm být zakomponovaný ještě její pejsek. Také žádný problém. Ale co s tím koněm? V obraze by měl být ještě bílý kůň. No průšvih, nic mě nenapadá. Co má bílý kůň společného s rodinnou soudržností? Poslední kapkou pak má být fotografování ideálně v zasněžené krajině, ale sníh nikde široko daleko. Buď v klidu. Jsi profík. Až poznám klienta, začnou se rodit nápady, jako vždy. No jo. Ale co když ne? Je rozdíl dostat představy z dospělého klienta, který ví, co od fotografa potřebuje, než od dívky, která je v očekávání stejně jako já a věří ve mě. Co když se mi nepodaří odhadnout podstatu sdělení její myšlenky? Vždyť jen málokdo umí vyjádřit slovem své niterní pochody a city. Uvidím, musím věřit, že to spolu dáme.

Teď si asi říkáte, co má tohle společného s andělem v hospodě? Úplně všechno. Ale pěkně popořadě. K tomu se budete muset poctivě pročíst.

S jednou pracovní zastávkou v Hovoranech (za Brnem), jsem do Dětmarovic poblíž Karviné dorazil v podvečer, kde na mě čekalo ubytování v nejlepším pokoji Hospůdky na statku, který mi byl majitelkou Monikou věnován jako zázemí pro mojí práci a odpočinek.

Ještě ten večer volám mamince Leničky, té jedenáctky z FB, jestli není moc pozdě na návštěvu, a po vynošení věcí z auta frčím do Karviné za prvním osobním setkáním. Zvoním u vchodových dveří paneláku a na dotaz dívčího hlasu odpovídám: "To jsem já, Lubomír." "Už běžím otevřít!" a než jsem si v hlavě stačil srovnat co právě řekla, maminka nese Leničku v náruči ze schodů a ta mi s úsměvem od ucha k uchu a rozzářenýma nádhernýma hnědýma očima otevírá dveře a vítá u sebe doma.

Musím přiznat, že to je pěkné číslo a úplně rozbila mojí imaginaci o ní, se kterou jsem v neznalosti za ní odjížděl. Snad pouze dočasně omezená mobilita, jako by nebyla vůbec žádným hendikepem a Leničky bylo v celém bytě zkrátka plno :D. A vlastně to je skvělé, povzbudivé a inspirující. Po dopolední chemoterapii je ale unavená a očička se ji začínají klížit, tak se loučím a domlouváme si setkání na úterní odpoledne.

Úterý 12.12

Dopoledne mám organizační, dojednávám termíny focení s bílým koněm, focení rodiny ve fotoateliéru, setkání Leničky se všemi zúčastněnými atp. Odpoledne pak odjíždím za Leničkou, abychom si povídali o plánovaném obrazu a já pochopil význam symbolu bílého koně. Konečně se mi ulevilo. Už začínám rozumět všemu, co by měl obraz reprezentovat a v bílém koni je schována síla a vytrvalost, odolnost, schopnost se dostávat přes překážky. U jeho bílé barvy pak odhaduji podvědomý příměr k dětství, možná i k nebi.

Řečí už je až až a Lenička nás vede na procházku po okolí, aby mi ukázala svojí školu a nástěnku, na které má vystavený obrázek vánoční svíčky s přáním pro všechny kolemjdoucí. Touží se mi ukázat v tom nejlepším světle a to není z jejího pohledu posedem na vozíku. A tak sesedá a notný kus cesty statečně skáče po jedné noze, vodí nás tu sem a tu tam a už je zase k nezastavení. Nedalo mi to a tak jsem zkusil zachytit pár jejích portrétů z této večerní procházky, třeba se nějaký povede a udělá ji radost.



Středa 13.12.

První den fotografování a odjíždíme do Havířova za bílým koníkem. Koník již prochází myčkou a majitelka na něm dělá poslední kosmetické úpravy. Já mezitím umisťuji studiová světla do jednoho z připravených boxů a křest ohněm může začít. Nejdříve jdeme fotografovat ven. Dneska vykouklo sluníčko, tak toho chceme využít a současně nechceme riskovat, jeho časné zapadnutí. Jako první tedy fotografujeme Leničku na koni do domluvené kompozice obrazu. Pár expozic a máme dobrou v nádherném protisvětle. Raději ještě volíme ten samý záběr ve stínu, co kdyby na monitoru vykouklo něco hodně špatně. Jde to jako po másle a to je fajn. Tuhle pracovní fotografii ale neukáži, jelikož se jedná jenom o polotovar a bude k vidění na výsledném obraze.

Večer pak trávím s Leničkou doma hrou žolíků a člobrda. Na pokoj se dostávám kolem půlnoci a usedám k počítači, abych izoloval koníka od pozadí, což by Lenička sama neměla šanci zvládnout. Varianta v protisvětle byla parádní a tak jsem se pustil do práce. Podotýkám do šílené práce oddělování protisvětlem prozářené bílé hřívy a bílých chlupů od nejednotného přírodního pozadí. Ale po sedmi hodinách vcelku spokojený odkládám pero a s klidem si mohu na pár hodinek dáchnout, protože domácí úkol byl splněn a do focení v ateliéru zbývá ještě několik hodin.

Čtvrtek 14.12.

Kolem desáté vstávám, kontroluji svojí noční práci a opravuji pár nedostatků. A jelikož je jasné, že focení zasněžené krajiny nám příroda nedopřeje, začínám hledat vhodné pozadí v mé oblíbené fotobance, abych Leničce přinesl nějaké návrhy k rozhodnutí. Ve dvě hodiny máme domluvené fotografování v ateliéru Petry Ruskové v Dětmarovicích, kam dorazí všichni, co jsou v životě Leničky důležití a mají být symbolickou součástí obrazu. Měli jsme spolu připraveny dvě varianty v podobě vyfotografování rukou členů rodiny, nebo jejich siluet zezadu. Tohle musíme nad mými návrhy rozhodnout dříve, než dorazí fotografka. Naštěstí má Lenička hned jasno. Odsouhlasí pozadí, k němu zvolí černé siluety a změní plánované černobílé provedení obrazu na barevné, ve kterém černé siluety dodají obrazu výraznou hloubku.

Po kratičkém nastavení blesků máme během minutky nafoceno. Na siluetách není co řešit. A jelikož má fotografka Petra velké srdíčko a na správném místě, udělala rodině Leničky řadu nádherných rodinných portrétů s vánoční tématikou a ani já si nenechal ujít příležitost se s Leničkou portrétovat. Petra byla úžasná nejenom tím, že nám zapůjčila svůj ateliér, ale že se i sama ráda ujala rodinného fotografování, protože já bych si svým výsledkem při používání jejího vybavení nebyl na sto procent jistý. Tak jsem ji alespoň fotografoval backstage, jak fotografuje ona, aby také měla něco na svůj FB.

Jako každý večer končíme u Leničky doma a při dobré zábavě mastíme karty.

Pátek 15.12.

Na poslední den jsem pro Leničku plánoval sestavování obrazu, ale dostal jsem nabídku pro Leničku, která se neodmítá. A tak místo retušování ráno vyzvedávám Leničku s maminkou a vyrážíme do 50 km vzdálených Fryčovic, do soukromé rezidence se stájemi a jízdárnou pro trénink parkuru. Po milém přijetí majitelky nám byly ukázány stáje, Lenička se nechala fotit snad s každým koníkem a pak přišla ona třešinka na dortu v podobě možnosti vybrat si nějakého koníka a projet se na něm v jízdárně i s takovou úvodní lekcí správného držení otěží a ovládání koníka pod vedením trenéra. No pecka. Ještě teď mi běhají při psaní těchto řádků zimomriavky po celém těle, protože to byl pro Leničku zážitek všech zážitků. Byla to pro ní historicky první zkušenost s ovládáním koně, od kterého vnímala odezvu na její povely a to se nedá slovy vůbec popsat. Prostě paní Kovářová ji připravila nejenom neskutečný zážitek, ale i obrovskou motivaci k překonávání bolesti při rehabilitacích nohy, protože před onemocněním byla Lenička jenom krůček od přihlášení do jezdeckého oddílu. A teď má vedle svého snu i fyzickou zkušenost. A aby nezůstalo jenom u zážitku, dostala jako počin i jezdecké tričko, aby ta motivace byla i také trochu zhmotněná alespoň v drobné symbolice.

Odpoledne, po návratu, jsem přivezl k Leničce domů svůj grafický monitor s tabletem a započalo krátké seznámení s vybranými funkcemi PS a s používáním grafického tabletu. Vyzkoušela si výběry stop štětce, práci s vrstvami a maskami, podívala se na ukázku používání razítka a záplaty, zkusila si práci s perem a tabletem nakreslením obrázku a hurá na skládání obrazu. Pět hodin uteklo jako voda a obraz byl sestavený. Na to, že PS viděla poprvé a s grafickým tabletem také ještě nikdy nepracovala, tak fakt super, talent od přírody a velká šikulka.

S pozdní hodinou se nezadržitelně blížil konec našeho setkání a pro oba loučení nebylo jednoduché. A i když jsme se to snažili držet v sobě, oba jsme věděli své, jak moc jsme si přirostli k srdci. Lenička mi na rozloučenou dala srdíčko se svým jménem a hrníček, ze kterého mi čaj u práce bude mimořádně chutnat.

Sobota 16.12.

Pomalu balím a celý ten svůj cirkus cpu zpátky do auta. Šťastnou náhodou ještě potkávám v karvinském obchoďáku Leničku s maminkou, nakupuji sváču na cestu a vyrážím domu, zpět ke své rodině.


A co ten anděl z hospody?

Už, když jsem začal s Leničkou spřádat plány na mojí cestu za ní, bylo mi jasné, že budu potřebovat pomoc od místních a tak jsem dal výzvu na mém projektu "Foto pro Miladku", ve kterém jsem poptával pomoc při hledání možnosti zapůjčení bílého koně, zapůjčení fotoateliéru a nějakou tu možnost u někoho složit hlavu.


Byl to takový výstřel do tmy, od kterého jsem si moc ne