Potkal jsem anděla v hospodě.

Je 11.12.2017, pondělí půl druhé ráno, a vyjíždím ze svého studia na 500 km dlouhou cestu do Karviné za jedenáctkou z FB, abychom spolu udělali fotoobraz na její téma. Auto mám nacpané vybavením mého studia a jsem plný takového zvláštního pocitu z očekávání, co mne v Karviné čeká a hlavně, abych v očích mé nové přítelkyně neselhal, protože mé vidění světa je už přeci jenom někde jinde, než jak jej vidí jedenáctileté dívky. No co. Jsem táta dvou úžasných dcer a celý život jsem obklopený převážně ženami, tak bych to měl přeci zvládnout, dodávám si odvahy a ukrajuji kilometr za kilometrem na noční dálnici.

No jo, ale ten obraz. Zatím vím jenom zadání. Obraz má být černobílý a vyjadřovat sílu rodinné soudržnosti. Super abstraktní téma, co se dá ztvárnit na tisíc a jeden způsob. Má v něm být zakomponovaný ještě její pejsek. Také žádný problém. Ale co s tím koněm? V obraze by měl být ještě bílý kůň. No průšvih, nic mě nenapadá. Co má bílý kůň společného s rodinnou soudržností? Poslední kapkou pak má být fotografování ideálně v zasněžené krajině, ale sníh nikde široko daleko. Buď v klidu. Jsi profík. Až poznám klienta, začnou se rodit nápady, jako vždy. No jo. Ale co když ne? Je rozdíl dostat představy z dospělého klienta, který ví, co od fotografa potřebuje, než od dívky, která je v očekávání stejně jako já a věří ve mě. Co když se mi nepodaří odhadnout podstatu sdělení její myšlenky? Vždyť jen málokdo umí vyjádřit slovem své niterní pochody a city. Uvidím, musím věřit, že to spolu dáme.

Teď si asi říkáte, co má tohle společného s andělem v hospodě? Úplně všechno. Ale pěkně popořadě. K tomu se budete muset poctivě pročíst.

S jednou pracovní zastávkou v Hovoranech (za Brnem), jsem do Dětmarovic poblíž Karviné dorazil v podvečer, kde na mě čekalo ubytování v nejlepším pokoji Hospůdky na statku, který mi byl majitelkou Monikou věnován jako zázemí pro mojí práci a odpočinek.

Ještě ten večer volám mamince Leničky, té jedenáctky z FB, jestli není moc pozdě na návštěvu, a po vynošení věcí z auta frčím do Karviné za prvním osobním setkáním. Zvoním u vchodových dveří paneláku a na dotaz dívčího hlasu odpovídám: "To jsem já, Lubomír." "Už běžím otevřít!" a než jsem si v hlavě stačil srovnat co právě řekla, maminka nese Leničku v náruči ze schodů a ta mi s úsměvem od ucha k uchu a rozzářenýma nádhernýma hnědýma očima otevírá dveře a vítá u sebe doma.

Musím přiznat, že to je pěkné číslo a úplně rozbila mojí imaginaci o ní, se kterou jsem v neznalosti za ní odjížděl. Snad pouze dočasně omezená mobilita, jako by nebyla vůbec žádným hendikepem a Leničky bylo v celém bytě zkrátka plno :D. A vlastně to je skvělé, povzbudivé a inspirující. Po dopolední chemoterapii je ale unavená a očička se ji začínají klížit, tak se loučím a domlouváme si setkání na úterní odpoledne.

Úterý 12.12

Dopoledne mám organizační, dojednávám termíny focení s bílým koněm, focení rodiny ve fotoateliéru, setkání Leničky se všemi zúčastněnými atp. Odpoledne pak odjíždím za Leničkou, abychom si povídali o plánovaném obrazu a já pochopil význam symbolu bílého koně. Konečně se mi ulevilo. Už začínám rozumět všemu, co by měl obraz reprezentovat a v bílém koni je schována síla a vytrvalost, odolnost, schopnost se dostávat přes překážky. U jeho bílé barvy pak odhaduji podvědomý příměr k dětství, možná i k nebi.

Řečí už je až až a Lenička nás vede na procházku po okolí, aby mi ukázala svojí školu a nástěnku, na které má vystavený obrázek vánoční svíčky s přáním pro všechny kolemjdoucí. Touží se mi ukázat v tom nejlepším světle a to není z jejího pohledu posedem na vozíku. A tak sesedá a notný kus cesty statečně skáče po jedné noze, vodí nás tu sem a tu tam a už je zase k nezastavení. Nedalo mi to a tak jsem zkusil zachytit pár jejích portrétů z této večerní procházky, třeba se nějaký povede a udělá ji radost.



Středa 13.12.

První den fotografování a odjíždíme do Havířova za bílým koníkem. Koník již prochází myčkou a majitelka na něm dělá poslední kosmetické úpravy. Já mezitím umisťuji studiová světla do jednoho z připravených boxů a křest ohněm může začít. Nejdříve jdeme fotografovat ven. Dneska vykouklo sluníčko, tak toho chceme využít a současně nechceme riskovat, jeho časné zapadnutí. Jako první tedy fotografujeme Leničku na koni do domluvené kompozice obrazu. Pár expozic a máme dobrou v nádherném protisvětle. Raději ještě volíme ten samý záběr ve stínu, co kdyby na monitoru vykouklo něco hodně špatně. Jde to jako po másle a to je fajn. Tuhle pracovní fotografii ale neukáži, jelikož se jedná jenom o polotovar a bude k vidění na výsledném obraze.

Večer pak trávím s Leničkou doma hrou žolíků a člobrda. Na pokoj se dostávám kolem půlnoci a usedám k počítači, abych izoloval koníka od pozadí, což by Lenička sama neměla šanci zvládnout. Varianta v protisvětle byla parádní a tak jsem se pustil do práce. Podotýkám do šílené práce oddělování protisvětlem prozářené bílé hřívy a bílých chlupů od nejednotného přírodního pozadí. Ale po sedmi hodinách vcelku spokojený odkládám pero a s klidem si mohu na pár hodinek dáchnout, protože domácí úkol byl splněn a do focení v ateliéru zbývá ještě několik hodin.

Čtvrtek 14.12.

Kolem